Jmenujete se Hana Hegerová, jmenovala jste se také Carmen Hegerová, jste rozená Carmen Farkašová, kterou známe z filmových titulků i jako Hanu Čelkovou. Jak a proč jste přišla k tolika jménům?

Moje poctivé jméno, které mám zapsáno v legitimaci, je Carmen Hegerová. O té Carmen rozhodla jedna z mých babiček, které jsem říkala „babička-intelektuál“. Ta měla ráda opery a nelíbilo se jí, že se jména zdrobňují a tak rozhodla, že budu mít jméno, které se nedá zdrobňovat. Carmenka – to je hrozné, to se nedá říct, že jo? A Carmen je kromě toho navíc nesklonné. Když jsem se pak rozhodla vydat na prkna, o kterých se říká, že znamenají svět, tak jsem si řekla, že když bude někde napsáno, že se jmenuju Carmen, tak každý může říct: Nána pitomá, nic neumí, ale hlavně, že má takové jméno! Na Slovensku je velmi běžné jméno Hana, tak jsem se rozhodla pro tohle nejobyčejnější jméno a stala jsem se Hanou. No a narodila jsem se rodičům, kteří se jmenovali Farkašovi, takže jsem se původně jmenovala Carmen Farkašová. Když jsem se pak měla objevit na jevišti – to už jsem byla Hana – nechtěla jsem mít maďarské příjmení a vzala jsem si proto maminčino rodné, což bylo Čelková. Tak jsem se stala Hanou Čelkovou. Můj první film a vůbec první herecká kreace byla Frona. A tehdy mi někdo, už nevím kdo, říkal: Vy máte tak hrozné jméno, to R je důležité – Farkašová zní líp než Čelková. No a protože jsem se zrovna vdala a můj manžel je Heger, tak jsem si řekla dobrá, tak budu Hana Hegerová. A to je snad všechno, nebo jsem na něco zapomněla? Já už mám právo zapomínat…

Vy jste jeden čas studovala na gymnáziu v Komárně, pak na konzervatoři v Bratislavě a první divadelní angažmá jste měla v Žilině. Kde vám bylo na Slovensku nejlíp?

Já mám velmi ráda Bratislavu. Když jsem po maturitě nemohla studovat vysokou školu – zkoušky jsem udělala, ale nevzali mě – musela jsem jít na rok do výroby, do Škodových závodů Komárno. Tam jsem se naučila psát na stroji, ale bylo to pro mě hrozné, nesnesitelné, tak jsem si říkala, že musím odtamtud utéct. A tenkrát v těch padesátých letech se dalo odejít z těžkého průmyslu jedině tak, že bych se vdala, anebo z rodinných důvodů odešla někam jinam, anebo se dostala na nějakou školu. Musím říct, že vdávat se mně nechtělo, tak jsem hledala v novinách jak se dostat do Bratislavy, blíž ke kultuře.Pátrala jsem po kurzech, které trvají pokud možno delší dobu, abych se alespoň na chvíli „nadýchala“ toho velkoměsta. Přijímací zkoušky jsem udělala postupně hned do několika najednou: Do biochemického, rentgenologického, pro zubní techniky, dietetického a také divadelního. Já jsem člověk velmi emotivní, ale někdy se mi stane, že myslím „na sucho“, to znamená racionálně, a tak jsem si vytipovala kurz, který trval nejdéle. A to byl shodou okolností právě ten divadelní. Nechci říct, že takhle jsem se dostala k divadlu; já od mala tancovala a tak mě moje báječná maminka, když se mnou nemohla vydržet, strčila do baletu, aby měla klid.

Jak jste se poznala s panem režisérem Jiřím Krejčíkem a jak jste se dostala k té hlavní roli v jeho filmu Frona?

Absolutně kýčově. To musím vysvětlit: Ten divadelní kurz byl dvouletý a byl při Státní konzervatoři v Bratislavě. Proč? Protože po osvobození bylo na Slovensku hodně divadel a bylo málo profesionálních herců. No a jednou jsme šly ze školy, dvě kamarádky, znáte to, já doprovázela jí, ona pak mě, a tehdy mě pan režisér uviděl. Nikdy jsem se ho nezeptala, jestli mě tenkrát na té ulici potkal náhodou, anebo jestli věděl, že jsem posluchačka z toho divadelního kurzu, nevím…vidíte, někdy se člověk nezeptá na takové důležité věci… Tak jsem pak přišla domů a najednou u dveří někdo zazvonil, oslovil mě, řekl, že je režisér od filmu a že mě viděl na ulici a jestli by se mnou mohl mluvit. Já byla docela dobře urostlá holka a tak jsem si říkala, že mě chce nejspíš takhle nějak „ulovit“, ale protože jsem učenlivá a na škole jsme měli takového výborného pana profesora Karola Zachara, a ten nám říkal, že herci mají všechno poznat, tak jsem si řekla, když to řekl pan profesor, tak to zkusím, proč ne. Takže jsem řekla: Ano, tam na rohu je kavárna, tam na mě počkáte a já za chvíli přijdu. Cestou jsem si koupila třešně a nabídla mu také. Že by to byl opravdu nějaký režisér a že chce točit film, to jsem vůbec nebrala vážně. A tak on mluvil, mluvil, a že prý nějaká zkouška v hotelu Carlton. Já si v duchu říkala: Zkouška v hotelu?? Ale dobře, když tak budu křičet, a šla jsem tedy do toho hotelu a tam se skutečně konala zkouška, jenomže ne na tu konkrétní roli, ale režisér Krejčík mi řekl, že mě chce mít jen natočenou, že ho zajímám jenom jako typ a jak budu vypadat na plátně. Takže já, když jsem dělala tu zkoušku, tak jsem ji nedělala s pocitem, že ji točím na tu konkrétní roli, ale že si pan režisér jen ověřuje, jak vypadám na filmu. A bylo pro mě pak velké překvapení, když mi bylo oznámeno, že mám hrát tu hlavní roli. Bylo to pro mě zvláštní také tím, že mým profesorem na škole byl Julius Pántik, a já s ním byla jeden den ve škole, kde mě učil, a druhý den jsme spolu dělali zkoušky, coby partneři v tomhle filmu.

Každý si Vás z padesátých a šedesátých let spojuje se Semaforem, s filmy hudebními a s televizní zábavou Zdeňka Podskalského. Málokdo si dnes už uvědomuje, že jste hrála také v řadě filmových dramat. Počínaje Fronou a konče Nadějí, kde Vám byl partnerem Rudolf Hrušínský…

Bože, to byla krásná práce!

A nevadilo Vám, že se na jedné straně zabýváte zábavním uměním a na straně druhé, že hrajete v takových závažných filmech?

Nezapomínejte na to, že jsem vyučená dramatická umělkyně, já mám na to dekrét! To, že mám smysl pro humor, to je právě to dobré.

Jak vzpomínáte na film Naděje?

Tak to bylo jedno z nejkrásnějších období mého života, protože pan Hrušínský byl nejenom velký herec, ale i báječný člověk. Když jsme stáli vedle sebe jako partneři – a on samozřejmě věděl, jak jsem se úplně zbláznila z toho, že mám příležitost hrát s takovým člověkem – tak byl velice laskavý a velmi často mě podpořil proti panu režisérovi. Asi v tom smyslu, že pan režisér Kachyňa něco nařídil: Tak a tak a tak! a já se nesměle ozvala: A nemohla bych si to zkusit jinak? A pan Hrušínský se mě hned zastal, že jsme si to mohli zkusit a když to bylo dobré, tak to pan režisér pak vzal.

Vy jste přišla do styku dokonce s režiséry oskarovými – s pány Kadárem a Klosem nebo s Milošem Formanem, který byl spolurežisérem televizní Dobře placené procházky. Jak vzpomínáte na tyhle velikány?

To byli všecko velmi pohodoví lidé, byla to také radost s nimi dělat.

A kdo byl nepohodový, prozradíte?

Žádný nebyl.

Jste taková energická dáma, možná, že ti nepohodoví se tvářili jako pohodoví, aby s Vámi vyšli…

Ne, ne, já mám takovou vlastnost, která je příjemná mému okolí – že vím, že nevím. Vždycky šlo o věc. Když jsem měla nějaký nápad, tak jsem ho nabídla a když řekli ne, tak jsem se neurazila.

Vaše cesta po malých divadlech začala od Tatra revue v Bratislavě, odkud jste přišla do Rokoka, pak následoval Semafor, ale pohostinsky také Večerní Brno, a pak koncerty v Divadle Na zábradlí. Nezpívala jste akorát snad v Paravanu.

Ba ne, zpívala. Ale jen jako host.

A kdo Vás pozval v roce 1958 do toho Rokoka?

Mě je hrozně líto, že se mi nehlásí člověk, který mě vlastně dostal do Prahy. Byla to paní jménem Eleková. Já byla v žilinském divadle a plat jsem měla tak malý, že jsem skutečně neměla na uhlí na zimu. A protože mě někdo někde slyšel zpívat, tak jsem dostala nabídku, abych přes prázdniny zpívala v bratislavské Tatra revui. Tam jsem dostávala 180 korun za večer, takže jsem si za tři neděle mohla bohatě koupit to uhlí, které jsem potřebovala. Při té příležitosti mě viděli zpívat různí lidé a také pán z rumunského cirkusu, kterého doprovázela právě paní Eleková z Pražské estrády, což byl tenkrát ouřad, který zprostředkovával československé umělce do zahraničí. Pánovi z Rumunska jsem se velice líbila a bylo dohodnuto, že bych šla na rok zpívat do toho cirkusu. Cirkus je prostředí, které bych ráda poznala. Tak jsem si říkala, že na rok opustím divadlo a po roce – jelikož jsem neměla nic – že si koupím vysavač a dokonce i pračku, abych si doplnila tu svou domácnost. Pán z Rumunska se ovšem nakonec nerumunil, neozval se, zato ale paní Eleková, která nabyla dojmu, že snad něco umím, mi řekla: Musíte se přijet ukázat do Prahy! Tak jsem vzala našetřené penízky a vlakem Žilina-Praha (už to něco stálo) jsem přijela do Prahy. Paní Eleková mě pak provázela tím ouřadem, předvedla mě Bezouškovi, Krautgartnerovi a ještě někomu, všude jsem něco zazpívala, a najednou mě tam na chodbě oslovil pán, který se na mě podíval a povídá: Co vy tady děláte? A paní Eleková mu řekla, že jako umím zpívat a tak, a on na to: My budeme zakládat divadélko Rokoko, já Vás znám z Frony a teď, když slyším, že také zpíváte, nepřišla byste se ukázat? A tak jsme byli v kontaktu a pak si mě zavolali a já dělala konkurs do Rokoka – absolutně bez ambic. Já věděla, že chci odejít z toho klasického divadla maximálně tak na jeden rok, abych si vydělala na to potřebné pro domácnost, a že se po roce zase vrátím. Takže jsem byla absolutně bez ambic a proto jsem asi ten konkurs udělala. Jsem totiž hrozný trémista, a kdybych věděla, že o něco moc jde, tak jsem žádný konkurs neudělala… Při té příležitosti jsem tenkrát v Rokoku viděla i první představení Vykradeno!, což se mi moc líbilo, i když to byl žánr, kterému jsem se nemínila nikdy věnovat. Mělo to ovšem určitou úroveň. Pak tam tenkrát zrovna někdo onemocněl, takže jsem do toho Vykradena zaskočila a už jsem zůstala. Taky jsem tam musela tancovat, stepovala jsem. Ráda a dobře.

Vzpomínáte na ten přechod z Rokoka do Semaforu?

V Rokoku jsem měla smlouvu na jeden rok a opravdu jsem se pak chtěla vrátit zpět, i když mě ředitel Darek Vostřel přemlouval, abych zůstala. Nakonec ale rozhodla láska – můj životní partner rozhodl: Tady zůstaneš! Takže mě do Semaforu doporučil Janek Roháč.

Chtěla bych říct, že Semafor bylo tak nádherné období, že my, subrety – jak jsme si říkaly – jsme tam chodily hodně brzo před každým představením, protože to byla taková oáza, kde jsme si řešily i své lásky a kde i ta práce byla nádherná. Zpívaly se moc hezké písničky a já jsem osudu nesmírně vděčná, že jsem to mohla zažít!

                (část rozhovoru z roku 1999, zaznamenal Ondřej Suchý pro Supraphon v roce 2016)